Budme k sobe milí.

Prázdniny jsou v plném proudu a už se pomalu blíží do finále. Jak já to vždycky nenáviděla, konec prázdnin a začátek školního roku.

Oslavili jsme Filípkovy třetí narozeniny a Mikuláškův první rok. Fíďa by měl jít od září do školky, čímž si nejsem vůbec jistá, jestli je to tak správně. Vnitřně cítím, že bych chtěla aby jsme ještě byli spolu rok doma, tedy v našem případě venku ale prostě spolu. Jenže on se těší, tak nevím jak to dopadne. Mikuláška jsem teď odstavila od kojení. Těšila jsem se, že nebudeme v noci vstávat, co půl hodiny nebo hodinu. Jsem ráda ale zároveň mi je to moc líto. Pěkně jsem to obrečela. Už to není to moje malé miminko.

Ach jo tak jsem se těšila až budu mít děti a budu s něma na rodičovské dovolené a najednou vidím, jak to strašně letí a jak kluci rostou. Neustále si říkám, ať si to pořádně užiju, pač tahle etapa za chvilku končí a vážně se o to snažím. Jsou oba dokonalí, prostě moji. Jsem dneska možná zbytečně sentimentální ale vlastně chci jen říct, že jsem za ně nesmírně vděčná.

Pod vlivem všech možných událostí nejen v okolí ale hlavně ze světa, kdy nám neustále televize přináší spoustu tragických zpráv (utonutí, sebevražedné atentántíky, padajicí mosty....) Se zastavme a poděkujme za všechno, co máme. A hlavně buďme sami k sobě vlídní a milí a nevyčítejme si, co jsme neudělali, řekli, mohli udělat jinak a lépe.

No jinak prázdniny jsou a byly fajn. Sice trošku vedro ale je léto ne :-)