Fíďova velká premiéra aneb díra v zadku.

Ještě v pátek mi řekli, že se nic nechystá. To jsem byla už 40+4, a že se v pondělí domluvíme na nějakou vyvolávačku. V sobotu ráno jsem začala špinit, ale žádnou zátku jsem neviděla. Bolení a tvrdnutí břicha jsem měla už tak poslední 3 dny. V sobotu jsme ještě byli normálně venku po nákupech a na kafíčku. Občas mi proběhlo hlavou, že už to bude možná dneska, ale necítila jsem se nějak jinak. To, že dneska už určitě přijde den D jsem si namlouvala asi poslední dva týdny, ale stále nic. No užili jsme si s přítelem hezký den. 

Ve 22:00 jsem začala mít slabé kontrakce a hned od půlnoci pravidelně po 5 minutách. Poslala jsem Laďu ať jde na chvíli spát, že kdyby něco, tak ho vzbudím. Bydlíme hned naproti porodnici, takže jsem chtěla být doma co nejdéle to půjde. Během noci jsem si střídavě dávala vanu a chodila po bytě. Kontrakce šly ještě celkem dobře prodýchat. Byl to zvláštní pocit. Byla jsem až podivuhodně klidná, a i celá noc mi přišla klidná a taková tichá. Bylo to ze soboty na neděli. V 5:00 už bolesti sílily. Začalo to být už dost náročný, tak jsem šla vzbudit Laďu. Počkali jsme ještě do 7 až si sestřičky předají službu ( sama jsem sestřička, tak jsem si říkala, že je lepší přijít na novou směnu, než na konci služby), ale to už jsem vážně měla co dělat sama se sebou. 

Během těhotenství jsem si říkala, že bych chtěla být na ten porod pěkně připravená jako nakrémovaná, že by i nějaká ta řasenka proběhla. Jo prdlajs. Byla jsem ráda, že jsem se s pomocí přítele vůbec oblíkla. No a šli jsme pěšky, ale měla jsem už i ten kousíček co dělat. Musela jsem si 3x dřepnout a zhluboka kontrakce rozdýchávat. Musel to být pohled pro bohy. Ve výtahu nemocnice mě ještě přepadla myšlenka, abychom se tam nezasekli. Na oddělení mě prohlédli a zjistili, že jsem otevřená na 3 prsty, a že už hlavička hezky naléhá, tudíž už tam zůstanu. A tak mě přijali. 

Tady v té chvíli mě poprvé přepadl strach, že už je to tady. Sestra mi dala klystýr. Ten jsem v okamžiku pustila, byla to jen voda. Moje tělo se předpřipravilo doma. Po každý kontrakci jsem letěla na záchod a jen to ze mě lítalo. V 8:00 mi píchla sestra vodu, což samo o sobě nebolelo, ale potom to byla síla. Hned potom, co mi píchla vodu, tak mě vyšetřila a říkala, že jsem na 8cm otevřena. To byl tedy fofr, ale pak já vlastně ani nevím proč, se to spíš jakoby zastavilo. Říkala, že jsem hrozne sevřená, celý spodek. Ale upřímně, sestra mě vždycky vyšetřovala při kontrakci. Ta bolest mě úplně semlela. Drtila jsem přítelovi ruku a madla postele, abych se povolila, ale nevím, jak moc je to možné se v takové chvíli uvolnit. 

Měli jsme velikou smůlu na porodní asistentku. Byla to taková zlá vyhořelá čůza. Přišlo mi, že jí dělá dobře jak mě to bolí a neustále měla jízlivé poznámky na Laďu. Když mi dávala ten klistýr, tak jsem říkala přítelovi, ať počká venku, na což se moc sestra netvářila a byla nepříjemná. Během píchání té vody mi Laďa vyndával ručníky a ostatní věci, dával mi je do sprchy a sestra zase ironicky ,, Kde je tatínek“. Pak Laďa šel pro ní, páč po píchnutí vody jsem už měla obrovské bolesti, tak jsem ho tam vyslala, že mě to strašně bolí a sestra ho sjela co si myslí, že si tady chodí, že si máme zazvonit. A to bylo poprvé a naposledy, co jsme jí během porodu volali. Nijak už jsme jí neotravovali, tak nechápu, proč byla, tak zlá.  Několikrát mě posílala do sprchy a na míč. Vždy jsem čekala až přejde kontrakce, na čež mě sestra popoháněla slovy ,,Šup šup dělejte“. Na míči jsem nedokázala sedět ani sekundu. Tak strašně to bolelo, že jsem skoro celou dobu ležela na břichu přes míč a přítel mi sprchoval záda, podbřišek a do toho ty kontrakce. Musím říct, že tam proběhlo z mých úst asi osm kurev, že to nezvládnu, a že o žádném dalším dítěti nemůže být ani řeč. Přišlo mi to nekonečný! Byla jsem moc ráda, že tam byl přítel se mnou, byla to pro mě obrovská podpora.

O půl 12 mi sestra říkala, že už malý naléhá dlouho v porodních cestách. Kontrakce se jí nezdály, že by vedly k porodu a ani ozvy se jí nelíbily, tak jsem dostala infuzi oxytocinu, no a to byla síla. Strašná bolest bez přestávky. Taková nekonečná kontrakce. To už jsem fakt řvala a brečela ať něco udělají. Sestra mě vyšetřila a říkala, že už můžu začít tlačit. Pocit na tlačeni jsem neměla, ale jak přišla bolest, tak jsem tlačila jak šílená. To už u nás byla i mladá paní doktorka. Byla moc hodná. Vše mi říkala a povzbuzovala mě, že jsem šikovná. Byl to úplný balzám na duši. Nutno říct, že už jsem byla naprosto zfetovaná hormonama. 

Vzpomínku na konečnou chvilku než jsme spatřili našeho prďolku, mám trošku v mlžným oparu, jakoby ve snu. Tlačila jsem od těch 12:00 do 13:31 střídavě na zádech, na boku a u žebřin v podřepu. Nakonec mi to na zádech šlo nejlíp. Když jsem se ptala co dělám špatně, proč ho nemůžu vytlačit, tak mi bylo řečeno, že tlačím i dýchám dobře, ale že miminko postoupí vždycky jen o malý kousíček a po kontrakci zase zaleze zpátky. Ať se snažím tlačit co nejvíc do konečníku, jak při zácpě. Modlila jsem se ať už mě nastřihnou, což se taky stalo. Vůbec to nebolelo, spíš jen luplo. Po nástřihu jsem ho asi na třetí kontrakci vytlačila. Měl chudák šňůru okolo krku, takže ho vytáhli modrého, ale za chvilinku to bylo dobrý. Položili mi ho na břicho. Byl mokrý a teploučký a měl obrovský kukadla. Byl naprosto nádherný. Takový holátko. Byl to úplný pocit štěstí a ohňostroj emocí. Nebrečela jsem, ale jen jsem se smála a byla šťastná. Pak si ho vzala dětská sestřička, aby ho zkontrolovala. Apgar měl 9 -10-10. 

Nakonec mi dali něco do žíly a placenta na menší zatlačeni hned vyšla. Šití bylo spíše povrchové. Nevím kolik bylo potřeba stehů, ale paní doktorka šila chvilinku a skoro to nebolelo. To už jsme měli Filípka u sebe. Nemohli jsme se na sebe vynadívat. A nemůžeme ani do dneška. Měla jsem pocit, že se mi to celé jen zdá. Bylo to všechno neuvěřitelný, že se to děje mě. Vážně jsem tomu všemu uvěřila, až když jsem na oddělení šestinedělí poprvé Filípka přebalovala a uviděla jsem, že má v zadečku díru. To mě utvrdilo, že je všechno skutečné.