Jindřich Kostel (Enrique Iglesias)
Škoda, že jsem článek nenapsala bezprostředně po koncertě. Byla jsem plná dojmů a plula jsem si na růžovém obláčku. Cesta za tímto zážitkem byla trnitá.
S mýma zlatíčkama jsem vytrpěla hodinové čekání na poště na vyzvednutí lístku, kde jsme vysypali celou butelu s křupkama. Pří sbírání mi Miky bral čáru na jednu stranu a druhý tancoval mezi tou spouští a měl z toho vyloženě srandu. Pohledy všech, už tak dost otrávených lidí, se mi zabodávaly do zad. Takové sebemrskačské kabinky by se na poště tak jako tak hodily. V den odjezdu, Láďu ukrutně rozbolel zub a protože byl svátek, museli jsme vyhledat zubní pohotovost. A protože je Mikeš ještě na mě závislý, zařídila jsem celou akci jako rodinný výlet, s tím že si večer odběhnu na koncert. Takže bolavé zuby se mi nehodily ani za mák, naštěstí to návštěva pohotovosti vyřešila. V hostelu v Praze nás naštvali, protože nám naúčtovali cenu dvojnásobnou, než nám bylo avízováno dopředu, že děti do 3. let jsou zdarma ale na místě, už zdarma nebyly. No a nakonec dvouhodinová mačkanice před O2 arénou. Poslední třešnička na dortu byla, že první turniket mě vpustil a u druhého, který vedl do sektoru ,,stání u podia", turniket hlásil, že lístek je načten, vstup již nepovolen. Tak jsem si za 1600 koupila asi okopírovaný lístek od jedné sympatické slečny na internetu, která mi už teď tak sympatická není a na který nás přišlo více. Tak jsem se rozlédla a turniket přeskočila. Stálo mě to takových nervů a půjdu teď domů?
Výsledek stál za to, Enrique byl dobře naladěný. Byl to den, kdy zrovna slavil své 43. narozeniny. Celý koncert byl pojmut jako velkolepá narozeninová show. Dvě hodiny tancoval, zpíval, neustále se usmíval a byl s divákama v kontaktu. Sem tam někoho obejmul, podal si ruce. Fanoušky se snažil neustále zvednout ze sedaček. Vzduchem létaly konfety a velikánské nafukovací balony. Bylo to opravdu parádní zažitek a byla jsem moc ráda, že mě Eňuška nazklamal a že je to opravdu veliký sympaťák a srdcař. I když jeden vroubek u mě má. Na závěr se napil z plastové lahve a pak ji hodil do publika. Koukla jsem se tak do země a v duchu jsem si pomyslela, že to není zrovna dobrej nápad a v tom rána po palici, že se mi úplně zatemnělo. Lidi za mnou se ujišťovali, zda jsem v pořádku a než jsem se stačila vzpamatovat, tak baba vedle mě lahev zbalila. No co někdo dostal pusu, někdo objetí a já dostala flaškou po hlavě :-D Už teď se těším na další koncert :-)
Škoda, že jsem článek nenapsala bezprostředně po koncertě. Byla jsem plná dojmů a plula jsem si na růžovém obláčku. Cesta za tímto zážitkem byla trnitá.
S mýma zlatíčkama jsem vytrpěla hodinové čekání na poště na vyzvednutí lístku, kde jsme vysypali celou butelu s křupkama. Pří sbírání mi Miky bral čáru na jednu stranu a druhý tancoval mezi tou spouští a měl z toho vyloženě srandu. Pohledy všech, už tak dost otrávených lidí, se mi zabodávaly do zad. Takové sebemrskačské kabinky by se na poště tak jako tak hodily. V den odjezdu, Láďu ukrutně rozbolel zub a protože byl svátek, museli jsme vyhledat zubní pohotovost. A protože je Mikeš ještě na mě závislý, zařídila jsem celou akci jako rodinný výlet, s tím že si večer odběhnu na koncert. Takže bolavé zuby se mi nehodily ani za mák, naštěstí to návštěva pohotovosti vyřešila. V hostelu v Praze nás naštvali, protože nám naúčtovali cenu dvojnásobnou, než nám bylo avízováno dopředu, že děti do 3. let jsou zdarma ale na místě, už zdarma nebyly. No a nakonec dvouhodinová mačkanice před O2 arénou. Poslední třešnička na dortu byla, že první turniket mě vpustil a u druhého, který vedl do sektoru ,,stání u podia", turniket hlásil, že lístek je načten, vstup již nepovolen. Tak jsem si za 1600 koupila asi okopírovaný lístek od jedné sympatické slečny na internetu, která mi už teď tak sympatická není a na který nás přišlo více. Tak jsem se rozlédla a turniket přeskočila. Stálo mě to takových nervů a půjdu teď domů?
Komentáře
Okomentovat