Nesnesitelná těžkost mateřství
Věděla jsem, že mít dvě děti asi nebude nic jednoduchého a taky jsem s tím počítala. Ale s tím, co se dělo a vlastně občas ještě děje, tak s tím jsem vážně nepočítala. Být těhotná a porodit, bylo zatím na celém procesu to nejlehčí. Musím přiznat, že jsem ráda, že to nejhorší, je už za náma. Ale stále každý den hledám tu správnou cestu, jak vychovávat svoje děti. Patlám se v tom stále. Jsou dny, kdy jsem naprosto zoufalá a bazradná. Pak jsou dny, kdy jsem na sebe pyšná, jak jsem to bezvadně zvládla. Hodně jsem se nabrečela a sebebičovala za to, jak jsem neuměla zachovat chladnou hlavu. Měla jsem představu a stále mám, jak bych si tu mojí výchovu představovala. Někdy pak přijde situace a já zase křičím, brečím, plácám po zadku a dělám věci, co jsem nechtěla udělat, jen protože jsem s opět neuměla ovládnout. Moc mě to pak mrzí.
Starší syn dělal hodně naschvály. Bylo pro něj asi hodně náročné, že přišel druhý syn a asi i to, že jsme se přestěhovali do nového bytu. Já jsem se snažila vše tak strašně moc zvládnout. Rozdat se pro oba naráz a být až urputně spravdlivá. Věnovat pozornost oboum a nejlépe naráz, že když pak situace vygradovala, bylo toho na mě tak akorát dost. Každý večer jsm si slibovala, že zítra onu vyhorcenou situaci zvládnu a hlavně bez řevu, abych hned příští ráno vybuchla po dalším nepochopitelným výstupu Fildy. Cítila jsem se vážně hrozně. Tak moc jsem se ho snažila chápat a co nejvíc mu nynějí stav ulehčit, že jsem mu spoustu času posluhovala a přehlížela věci, které mě ale vnitřně naprosto vytáčeli do běla. Když jsme si šli společně po obědě lehnout, začal Filda pravidelně řádit. Hodinu poskakoval po posteli, po mě, schválně padal na Mikyho a podobných x blbostí. Snažila jsem se ho nejdřív lehce usměrnit a nakonec bouchla, jak papiňák. Samozřejmě mi to hned bylo líto a začla brečet, Miky brečel, Filda brečel, bylo to fakt hrozný.
Musím říct, že opravdu až teď, kdy Mikymu jsou čtyři měsíce, si všechno hezky sedá. Filík je víc v pohodě. Naschvál už téměř neznám. Chce se s bráchou naopak hodně mazlit, tak spíš koukám, aby to dělal něžněji, než to dělá. Opravdu jsem nikdy neměla těžší úkol, než vychovávat děti, protože dětství je podle mě úplně ten největší základ do života, od toho se odvíjí všechno.
Hodně mi s tím pomohla jedna spřízněná duše, kterou znám pouze z virtuálního světa, ale znám jí už dlouho a měla jsem z ní vždy pocit, že ona přesně má ten návod na život. A především její přístup a názory jsou mi blízké. Ze zoufalství jsem se na ní obrátila a napsala, že si nevím rady, jak toto období zvládnout. Když mi pak od ní přišla odpověď, koulely se mi slzy po tváři. Napsala mi, že se v tom v začátcích s nově narozeným miminkem, které přibylo k sestřičce, plácala stejně jako já. Že je to jen období, že to bude lepší. Abych se nesnažila, až tak urputně aby bylo vše dokonalé a že dělat chyby je úplně normální. Brát věci, tak jak jsou a neočekávat něco velkého ode mě, od Filípka. Nesnažit se všechno pochopit a nechat věci víc plynout. Bylo to, co jsem potřebovala slyšet a díky tomu se mi moc ulevilo. A teď opět přichází období, kdy je vše v zenu :-) Je to fuška, ale ta nejlepší fuška na světě. Nic víc není :-)
Věděla jsem, že mít dvě děti asi nebude nic jednoduchého a taky jsem s tím počítala. Ale s tím, co se dělo a vlastně občas ještě děje, tak s tím jsem vážně nepočítala. Být těhotná a porodit, bylo zatím na celém procesu to nejlehčí. Musím přiznat, že jsem ráda, že to nejhorší, je už za náma. Ale stále každý den hledám tu správnou cestu, jak vychovávat svoje děti. Patlám se v tom stále. Jsou dny, kdy jsem naprosto zoufalá a bazradná. Pak jsou dny, kdy jsem na sebe pyšná, jak jsem to bezvadně zvládla. Hodně jsem se nabrečela a sebebičovala za to, jak jsem neuměla zachovat chladnou hlavu. Měla jsem představu a stále mám, jak bych si tu mojí výchovu představovala. Někdy pak přijde situace a já zase křičím, brečím, plácám po zadku a dělám věci, co jsem nechtěla udělat, jen protože jsem s opět neuměla ovládnout. Moc mě to pak mrzí.
Starší syn dělal hodně naschvály. Bylo pro něj asi hodně náročné, že přišel druhý syn a asi i to, že jsme se přestěhovali do nového bytu. Já jsem se snažila vše tak strašně moc zvládnout. Rozdat se pro oba naráz a být až urputně spravdlivá. Věnovat pozornost oboum a nejlépe naráz, že když pak situace vygradovala, bylo toho na mě tak akorát dost. Každý večer jsm si slibovala, že zítra onu vyhorcenou situaci zvládnu a hlavně bez řevu, abych hned příští ráno vybuchla po dalším nepochopitelným výstupu Fildy. Cítila jsem se vážně hrozně. Tak moc jsem se ho snažila chápat a co nejvíc mu nynějí stav ulehčit, že jsem mu spoustu času posluhovala a přehlížela věci, které mě ale vnitřně naprosto vytáčeli do běla. Když jsme si šli společně po obědě lehnout, začal Filda pravidelně řádit. Hodinu poskakoval po posteli, po mě, schválně padal na Mikyho a podobných x blbostí. Snažila jsem se ho nejdřív lehce usměrnit a nakonec bouchla, jak papiňák. Samozřejmě mi to hned bylo líto a začla brečet, Miky brečel, Filda brečel, bylo to fakt hrozný.
Musím říct, že opravdu až teď, kdy Mikymu jsou čtyři měsíce, si všechno hezky sedá. Filík je víc v pohodě. Naschvál už téměř neznám. Chce se s bráchou naopak hodně mazlit, tak spíš koukám, aby to dělal něžněji, než to dělá. Opravdu jsem nikdy neměla těžší úkol, než vychovávat děti, protože dětství je podle mě úplně ten největší základ do života, od toho se odvíjí všechno.
Hodně mi s tím pomohla jedna spřízněná duše, kterou znám pouze z virtuálního světa, ale znám jí už dlouho a měla jsem z ní vždy pocit, že ona přesně má ten návod na život. A především její přístup a názory jsou mi blízké. Ze zoufalství jsem se na ní obrátila a napsala, že si nevím rady, jak toto období zvládnout. Když mi pak od ní přišla odpověď, koulely se mi slzy po tváři. Napsala mi, že se v tom v začátcích s nově narozeným miminkem, které přibylo k sestřičce, plácala stejně jako já. Že je to jen období, že to bude lepší. Abych se nesnažila, až tak urputně aby bylo vše dokonalé a že dělat chyby je úplně normální. Brát věci, tak jak jsou a neočekávat něco velkého ode mě, od Filípka. Nesnažit se všechno pochopit a nechat věci víc plynout. Bylo to, co jsem potřebovala slyšet a díky tomu se mi moc ulevilo. A teď opět přichází období, kdy je vše v zenu :-) Je to fuška, ale ta nejlepší fuška na světě. Nic víc není :-)
Komentáře
Okomentovat