Je to chrám.

Naše chalupa, která je nedaleko Jihlavy, nám poskytla ještě dočasný azyl, než jsme mohli začít naplno obývat náš nový byt. Prožila jsem tam velkou část dětství. Trávili jsme tam každý víkend, léto i prázdniny. Byl to dům naší babičky. Je to takové moje přirozené prostředí. Vždycky mi tam bylo tak dobře, že jsem nad tím nemusela vůbec přemýšlet, jak se tam cítím.

Teď vždy když se tam vracím, uvědomuju si tenhle pocit naplno. Když jsem se tam procházela se svýma klukama, připadala jsem si jak v galerii. Donekonečna jsem si s úžasem prohlížela tu krásnou podzimní scenérii. Opravdu zvláště podzim dává těm místům punc ryzosti. Nejen příroda, ale i domy, parky, kostely, klášter, různá zákoutí a zámek, vše je dokonalé. Prohlížím si to vše znovu a znovu s úžasem a zalíbením, jak když to právě dnes vidím poprvé. I vzduch je tam lepší, takový příjemně svěží a čistý. Je to chrám. Několikrát jsem si to opakovala nahlas a když jsme se vraceli hned z první procházky Filípek brblal ,, je to chám." Jsem ráda, že je stejného přesvědčení.

Záměrně zanechávám místo v anonymitě, rádá bych se vyhnula nájezdu japonských turistů, ruských oligarchů, pražáků dychtivých po klidu a také štábu Ládi Hrušky.