Náš druhý malý zazrak

Dnes je Mikuláškovi týden a je na čase sepsat můj druhý porod dokud ho mám v živé paměti.

V sobotu 12.8. ve 2.45 mě vzbudilo nutkání na malou, ale tentokrát jsem měla močák asi tunový a nemohla jsem na záchod ani dojít. Ani po vyčůrání se mi neulevilo a připadalo mi břicho těžké a začalo mě bolet jak při silné MS. Několikrát mě to prohnalo na záchod. Pak jsem si šla lehnout do postele, abych promyslela co dál, jestli je to už ono a že bych si šla dát horkou koupel, jenže jsem v zápětí usla. Při kontrakci jsem vždy jen procitla, ale nikdy mě úplně nevzbudila. Budíček byl až v 6 hodin ráno, kdy vstává náš syn. Na záchodě mi odešla část hlenové zátky a to bylo pro mě znamení, že už je to tady, takhle mi začal můj první porod. Šla jsem za partnerem a řekla mu, že už je to tady, že dnes nebo zítra se Mikulášek narodí. Pak přišly asi tři silné kontrakce. Začla jsem být trošku nervozní a domluvili jsme se s přítelem, že odveze Filípka k babičce, protože vůbec nedokážu odhadnout na jak dlouho bude první doba porodní. Zatímco přítel chystal Fildu, šla jsem si dát horkou koupel a snažila jsem se relaxovat a použít vizualizace, které jsem si načetla v knížce Hypnoporod asi týden před tím. Během koupele se téměř nic nedělo, přišla jedna kontrakce, když jsem se snažila pohupovat boky. Po koupeli vše jakoby ustálo a pouze přetrvávala bolest v podbřišku. I tak přítel Fildu odvezl.

Když se přítel vrátil, navrhla jsem, že bychom se mohli zajet podívat na byt, který právě rekonstruujeme a kde nám v předešlých dnech renovovali parkety. Potom jsme zajeli ještě do Sika, aby jsme si potvrdili vybrané obklady do koupelny. Byl to asi dvouhodinový výlet. Za celou dobu přišly asi jen tři silné kontrakce. Byla jsem z toho zmatená. Mohla jsem normálně fungovat, neviděla jsem žádnou pravidelnost v přicházejícíh vlnách a kdyby mi neodešla hlenová zátka, myslela bych si, že se jedná o poslíky. Snažila jsem se eliminovat strach. Už před porodem jsem věděla, že je to velkej nepřítel bezbolestnýho porodu, ale najednou se mě začal zmocňovat strach, co když to bude takhle pokračovat třeba další tři dny.

Po příjezdu domů asi okolo 11 jsme si šli lehnout. Měla jsem velký štěstí ale opět jsem usla. Byla jsem poslední dva měsíce téměř nonstop sama s Filípkem, protože přítel byl každou volnou chvilku na bytě. Takže moje tělo uvítalo šlofíček i v takovou chvíli. Probudila jsem se před 14. hodinou a při kontrakcích jsem vždy zase jen procitla. Psala jsem mamce, která byla už chudák nervozní, že to bude nejspíš na dlouho, že mám jednu dvě kontrakci do hodiny a spíš mě bolí břicho.

Šla jsem si dát horkou koupel, houpala bokama a snažila se relaxovat. Pak jsem vzbudila přítele. Koukali jsme jak vaří Babica se Sapíkem a docela jsme se u toho bavili. V 15 hodiny začaly sílit kontrakce. Nyní začly přicházet někdy po 5, někdy po 10 minutách. Daly se prodýchat. Kolem 16.30 už jsem je nemohla ustát na nohou a začla jsem ,,hekat." To jsem naznala, že je čas vyrazit směr porodnice. Stihla jsem ještě bleskovou sprchu. To mi ještě psala mamka jestli jsme už v porodnici, tak jsem jí odpovídala, že vyrážíme. Jak jsem se rozhodla, že vyrážíme vše zase utichlo, žádná bolest, žádná kontrakce. Už jsem byla trochu nervozní, vůbec jsem tomu nerozuměla. Chvíli jse měla pocit, že kontrakce vypadají jako téměř před samým finálem a za chvilku, jak když jsem ani rodit ještě nezačala. Teď zpátky, když se podívám, šlo o to, že jsem dostala strach z porodnice a tělo na to patřičně zareagovalo. Chtěla jsem přijít do porodnice až na tlačení. Bála jsem se díky negativní předešlé zkušenosti na jakou porodní asistentku narazím. Žádné porodní přání jsem sepsané neměla. Samozřejmě jsem si přála přirozený porod, ale nebyla jsem zásadně proti ničemu jako nástřihu, prasknutí vody, prostě jsem si to chtěla rozhodnout podle průběhu porodu a na všem se domluvit. Jediné, co jsem chtěla bylo nechat miminku dotepat pupečník a hned si ho nechat přiložit na tělo. Takže jsem se obávala, aby mě v porodnici do ničeho netlačili.A hlavně abych tam zbytečně netrávila několik hodin, když vše můžu ještě zvládnout v pohodlí doma.

No abych se vrátila k průběhu porodu, vyčkávali jsme asi půl hodiny do cca 17. hodiny jestli se to opět rozjede a rozjelo. Začla jsem chodit po bytě a začla přicházet jedna kontrakce za druhou cca po dvou minutách a opravdu v plné síle. Bydlíme naproti nemocnici a přímo na oddělení porodnice je to asi 200-300 metrů. Šli jsme to asi 20 minut. Na kažou kontrakci jsem si potřebovala sednout nebo se zapřít a prodýchat, přišlo mi že jsou nekonečně dlouhé a jen jedna skončila přišla další. Na příjmu mi udělala PA vnitřní vyšetření. Byla jsem otevřená na 5-6 cm a hlavička krásně naléhala. PA mě připojila na monitor a vypsala pár papíru. Tam mi začlo být úzko. Kontrakce přicházela jedna za druhou, už jsem nechtěla dál ležet, bylo to pro mě utrpení, začla jsem brečet, že už to nevydržím. PA mě znovu vyšetřila, to jsem už byla na 8 cm. Od prvního vyšetření uplynulo sotva pár minut. Naštěstí malej kopl, tak mě po chvilce pustili z monitoru. Bylo 17.40. Přímo proti mě byly hodiny. PA jsem znala, byla to sestra mé spolužačky. Akorát jí končila denní služba a já ji prosila jestli by tam nezůstala se mnou. Ubezpečila mě, že přijde moc hodná PA a že jí řekne, aby na mě byla hodná. A taky že jo. Přišla paní PA Petra Smejkalová neuvěřitelně hodná sestřička. Odvedla mě na porodní pokoj, řekla ať se zkusím vyčůrat, dát si teplou sprchu, že by jsme píchli vodu a jdeme rodit. Ve sprše přišly opravdu neuvěřitelně bolestivé kontrakce a nejhorší na tom bylo, že přicházely opravdu jedna za druhou. Neměla jsem vůbec možnost si chvilinku odfrknout. Byla jsem úplně zoufalá, křičela jsem bolestí a do toho brečela partnerovi, že tohle vážně nezvládnu. Ten byl moc milej, stále opakoval, že za chviličku je tu malej s námi.

PA přišla a ptala se jestli mi sprcha trošku ulevila. Řekla jsem, že vůbec. Přesunula jsem se na porodní lůžko. Pak se mě ptala jestli jsem pro, že bychom píchli tu vodu. Byla jsem strachem bez sebe, protože minule mi praskli vodu, sice jsem se hned otevřela z 3cm na 8, ale zažívala jsem obrovské bolesti dalších 5 hodin. To jsem ji i řekla. Říkala, že se nemusím bát, že porod je krásně rozjetej a že se voda píchá až v takovéhle chvíli, ale že mě samozřejmě nebude nutit a že klidně počkáme. Věřila jsem jí a tak jsem souhlasila. Po píchnutí vody stále přicházely obrovské silné kontrakce a trochu jsem začla pociťovat, že se mi chce tlačitt. Což mi už i PA doporučovala, pokud to cítím. Hrnula se ze mě voda, cítila jsem jak to malý hrne všechno ven, tlak na konečník, teplo. Chtělo se mi zvracet. Vždy při kontrakci jsem zařvala, nedalo se to vůbec ovládat, ale tím se mi trošku ulevilo. A taky volala na partnera ať nikam nechodí, celou dobu stál u mě a držel mě za ruku, jen mi dělalo dobře slyšet, že tam je a že na to nejsem sama.  Pak jsem měla pocit jak když se potápím, ponořila jsem se do sebe a pořádně zatlačila. To bylo vše na boku, kdy mi přítel držel nohu ve vzduchu. Přišlo mi to hrozně bolestivé a že se nemůžu pořádně zapřít a tak jsem se otočila na záda. Pro všechny zatracovaná poloho, ale už po druhé jsem právě v této pro mě nejvíc pohodlné poloze porodila.

Asi na tři kontrakce jsem vytlačila hlavičku, kdy mi moc pomáhalo, že PA mi tlačila na místo, kam mám zatlačit. To bylo skvělý. I když během tlačení hlavičky, když už byla napůl venku, skončila kontrakce, já měla pocit, že mě to roztrhne až do močové trubice. PA mi chránila hráz a říkala ať co nejjemněji dýchám, snažím se co nejvíc uvolnit nebo že mě to celou rozthne. Naštěstí další kontrakce přišla za chvilinku a já vytlačila celou hlavičku na další kontrakci pak ramínka a vyklouzlo celé telíčko.

To že chci nechat malýmu dotepat pupečník a hned ho dát na tělo jsem sestřičce říkala mezi kontrakcemi. Bylo to pro ni naprosto samozřejmé. Podala mi ten malej teplounkej uzlík. Bylo 18.38. Byl to opět nepopsatelně nádhernej zážitek. Byla jsem štěstím bez sebe. Miky byl celej fialovej, trošku mě to znejistilo, ale PA mě ujištovala, že je stále na pupeční šňůře a vše je v naprostém pořádku. Po dotepání pupečníku přítel přestřihl šňůru. Za chvilku vyšla placenta a ještě mi máčkli na břicho pro nějaký zbyteček něčeho. Malý mě trošku poranil ručičkou, takže jsem měla vnitřní šití, které probíhalo během bondingu a až na pár posledních povrchových stehů jsem ho necítila. Dvě hodinky jsme si sebe užívali i se malej krásně přicucl a pak spokojeně usnul. Po dvou hoďkách jsem šla do sprchy a opět mi trošku scházelo břicho, abych se mohla jakoby dodechnout. Pak jsme se přesunuli na oddělení šestinedělí. Přítel s námi ještě nějaký čas pobyl. Všechno jsme si povyprávěli, rozeslali všem sms, malýho si vyfotili. Když jsme zůstali pak sami, stále jsem se na malýho nemohla vynadívat a stále ho očuchávala. Byla jsem nadopovaná hormonama a věděla jsem , že mě čeká dlouhá noc. Koukala jsem na Sex ve městě a jedla nivovou pomazánku, co jim zbyla od večeře. Usnula jsem někdy kolem 3 ranní. I když ty bolesti byly opravdu šílené, celý porod byl neskutečný fofr. Jsem vděčná, že jsem narazila na báječnou porodní asistentku a že mám skvělého muže. A hlavně že je Mikulášek v pořádku. Myslím, že dvě děti stačí a zatím žádné jiné neplánujeme o to víc je mi smutno z toho, že už nic z tohoto nikdy nezažiju. No uvidíme :-)