Vejšplecht
Teda já to tady neuvěřitelně flákám. Mám pocit, že teď nic nestíhám a už vůbec mi pak nezbývá energie na psaní i když se mi v hlavě honí spousty myšlenek. A protože námětů a myšlenek je hodně a energie už málo vezmu to jedním vrzem.
Takže nejdůležitější informace, zbývá mi do termínu porodu 34 dní a já si ještě ani pomalu nezačla uvědomovat, že jsem znovu těhotná. Je úplně neuvěřitelné, že to takhle uteklo. Na začátku těhotenství jsem si říkala, že se musím na porod připravit lépe. Vlastně jsem se tím nezačla zaobírat vůbec narozdíl od prvního porodu, kdy jsem studovala spousty článků, příběhů a videií a vlastně se mi možná docela zamlouvá nechat tentokrát věci jen tak plynout. Ale nepopírám, že mám z porodu strach nebo možná veliký respekt, né že by první porod byl katastrofa, ale ta bolest, co byla mě natolik paralyzovala a ohromila, že jsem s tím vůbec nedokázala pracovat. Mám strach, ale kdyby mi někdo nabídl, že se jen vyspím a budu mít mimčo u sebe a nemusím podstoupit porod, odmítla bych. Prostě i když je to opravdu bolestivé, patří to k tomu a to co přijde potom za to prostě stojí.
Doufám, že přijde ten chlapeček, během těhotenství mi párkrát doktoři řekli, že to vypadá na holčičku, takže ještě není nic stoprocentního, každopádně já tam pindíka viděla, tak věřím, že se kluka dočkáme.
No a aby těch změn nebylo málo, koupili jsme si byt. Takže to vypadá, že po pátém stěhování, co už máme s přítelem za sebou na chvíli zapustíme kořeny a hlavně naše děti budou mít svůj pokoj. Ale podle našeho dlouhodobého grafu, máme v plánu do deseti let postavit dům, no a pak už jen samé sociální pozitiva a jistoty. Akorát je krapítko na prt, že klíče jsme dostali cca před třemi týdny a protože byt je ze 60. let a v původním stavu, potřebuje celkovou reknostrukci. Jenže já bych tak ráda do porodu bydlela a hlavně až se malý narodí, měla partnera doma, aby mi mohl se vším píchnout a mohla se o něj opřít. Takže teď přítel každý den maká na bytě, no musím se pochválit , že jsem se za pomoci sestry a mamky taky podílela a společně jsme seškrabaly celej byt.
Teď se starám o Fíďu celý den sama, mám pocit, že už čuje, že brzo už nebude jedináček a je dost ukňouraný a vyžaduje moji stoprocentní pozornost a i více zlobí. Takže když vařím, visí mi na noze jak babá potíž a kňourá, tak jsem z toho docela už unavená, jak to budeme všechno zvládat. Snažím se s ním trávit, co nejvíc času venku. Taky jsem se pokusila sebrat mu plínku, přišlo mi že je na to už připravený, ale prt. Louže a hromádky všude, kam se člověk podívá. Přitom všechny své plyšáky dává poctivě do nočníku vyčůrat. Já po třech týdnech kapitulovala a plínu jsem vrátila, zkusím to za čas znovu. No ještě mě trochu štve rozešité teepee, který bych rádá dodělala a plno krabic, který máme všude na bytě už nabalené na stěhování a to je asi tak všechno.
Teda já to tady neuvěřitelně flákám. Mám pocit, že teď nic nestíhám a už vůbec mi pak nezbývá energie na psaní i když se mi v hlavě honí spousty myšlenek. A protože námětů a myšlenek je hodně a energie už málo vezmu to jedním vrzem.
Takže nejdůležitější informace, zbývá mi do termínu porodu 34 dní a já si ještě ani pomalu nezačla uvědomovat, že jsem znovu těhotná. Je úplně neuvěřitelné, že to takhle uteklo. Na začátku těhotenství jsem si říkala, že se musím na porod připravit lépe. Vlastně jsem se tím nezačla zaobírat vůbec narozdíl od prvního porodu, kdy jsem studovala spousty článků, příběhů a videií a vlastně se mi možná docela zamlouvá nechat tentokrát věci jen tak plynout. Ale nepopírám, že mám z porodu strach nebo možná veliký respekt, né že by první porod byl katastrofa, ale ta bolest, co byla mě natolik paralyzovala a ohromila, že jsem s tím vůbec nedokázala pracovat. Mám strach, ale kdyby mi někdo nabídl, že se jen vyspím a budu mít mimčo u sebe a nemusím podstoupit porod, odmítla bych. Prostě i když je to opravdu bolestivé, patří to k tomu a to co přijde potom za to prostě stojí.
No a aby těch změn nebylo málo, koupili jsme si byt. Takže to vypadá, že po pátém stěhování, co už máme s přítelem za sebou na chvíli zapustíme kořeny a hlavně naše děti budou mít svůj pokoj. Ale podle našeho dlouhodobého grafu, máme v plánu do deseti let postavit dům, no a pak už jen samé sociální pozitiva a jistoty. Akorát je krapítko na prt, že klíče jsme dostali cca před třemi týdny a protože byt je ze 60. let a v původním stavu, potřebuje celkovou reknostrukci. Jenže já bych tak ráda do porodu bydlela a hlavně až se malý narodí, měla partnera doma, aby mi mohl se vším píchnout a mohla se o něj opřít. Takže teď přítel každý den maká na bytě, no musím se pochválit , že jsem se za pomoci sestry a mamky taky podílela a společně jsme seškrabaly celej byt.
Teď se starám o Fíďu celý den sama, mám pocit, že už čuje, že brzo už nebude jedináček a je dost ukňouraný a vyžaduje moji stoprocentní pozornost a i více zlobí. Takže když vařím, visí mi na noze jak babá potíž a kňourá, tak jsem z toho docela už unavená, jak to budeme všechno zvládat. Snažím se s ním trávit, co nejvíc času venku. Taky jsem se pokusila sebrat mu plínku, přišlo mi že je na to už připravený, ale prt. Louže a hromádky všude, kam se člověk podívá. Přitom všechny své plyšáky dává poctivě do nočníku vyčůrat. Já po třech týdnech kapitulovala a plínu jsem vrátila, zkusím to za čas znovu. No ještě mě trochu štve rozešité teepee, který bych rádá dodělala a plno krabic, který máme všude na bytě už nabalené na stěhování a to je asi tak všechno.
Komentáře
Okomentovat