30

Když jsem byla malá, běžel večerníček s Luckou Vondráčkovou, něco jako Alenka v říši divů. Lucce tam mohlo být deset let a já snívala o tom, že až mi bude deset budu taky tak náramná jako ona.  V deseti letech mi přišli jako velcí dospěláci osmnáctiletí. Takoví kteří jsou už rozumní a připravení vstoupit do dospěláckýho života. V osmnácti jsem viděla třicátníky jako lidi, kteří se nikoho a ničeho nebojí. Čtyřicátníci a padesátníci už představovali moudré a důstojné občany, kterých je třeba si vážit. No a šedesátníci a vejš, ti už pro mě byli úplně vyřízení lidé, kteří mají vše za sebou. Je pravdou, že člověk své představy mění a především věkovou hranici, kdy je člověk už ,,starý" stále posouvá.

Včera mi bylo třicet a poprvé v životě jsem si říkala, ty jo to už je fakt průser, to zní děsivě. Ještě nechci patřit do škatulky dospěláku. Stále nevím, čím vším chci být až budu velká. A nechci patřit do takzvané bezprizorní škatulky ,,mládí v hajzlu a do důchodu daleko."

Ale jsem ráda, že se mi několik věcí v životě splnilo. Trošku se bojím říct to nahlas, aby se něco hned nepokazilo, ale potkala jsem toho nejlepšího chlapa na světě. Má všechno o čem, jsem kdy snila a doufám, že nám to spolu vydrží. Společně se nám povedl náš syn Filip, to je vlastně úplně ta nejlepší ,,věc" co se nám v životě povedla. A druhá nejlepší ,,věc" se nám peče a v srpnu se na něho moc těšíme. Mám dobrou rodinu, na kterou se můžu splehnout. A taky pár opravdu dobrých přátel. Už se nám rýsuje konečně naše bydlení, kde snad už na trošku déle zapustíme kořeny. Prostě je to vše, jak má být.

Jediné, co si přeju do budoucna, aby byly naše děti zdravé. A samozřejmě všichni blízcí. To ostatní se doladí samo :-)