Jsem v zenu

To nejlepší, co mě v životě potkalo, ať to zní sebevíc klišácky je můj syn Filip. I když mám spoustu vzpomínek na všechny možné dovolené, pařby nebo i pracovní úspěchy. Vzpomínám na tyhle věci

sporadicky nebo tak nějak bez účasti, ale když si vzpomenu, jak přišel Filípek na svět, úplně se tetelím. Je to pro mě opravdu ta nejzásadnější věc. Jasně kolikrát hned od rána, když je den , kdy se mu takzvaně někdo vysral do kabelky, počítám minuty kdy půjde zase spát, aby bylo zase to slastné ticho a člověk měl chvilku pro sebe.


Když chvátáme ven

a Filda už je oblečenej v hodobožovým oblečení a já mu dávám ještě narychlo svačinu v podobě jogurtu (moje chyba), která dřív nebo později končí na triku, říkám si na uklidněnou pět malých kuřátek, čtyři jehnátka, deset koťátek...
Nebo když spustí z neznámé přičiny několikaminutový hysterák, to mám chuť se v tom jogurtu rovnou sama vyválet. Jo je to někdy dřina a velké sebeovládání. Někdy se v duchu omlouvám svým rodičům, když už to člověk vnímá i z druhé stránky.

Tím si ale vlastně nechci vůbec stěžovat, to prostě k tomu patří. A je to fajn a hezký. Nikdy před tím jsem ještě nezažila tak hezkej pocit, když si lehneme večer všichni tři do postele a máme se, že se máme. Nechtěl bych být nikde jinde na světě, než právě jsem. Děkuju, že to tak je.