Dokonalé nedokonalosti (1.část).
Taky máte rádi, když vám někdo vypráví o svých nedokonalostech nebo jaký trapas se jím stal. Já moc a to né, že bych byla nějak škodobilá, jen se mi moc líbí, když je taky trochu někdo nemožný jako já. Když už jsem minule nakousla kakací téma, tak bych na téhle vlně ještě minutku pokračovala. Třeba mě napadá když si někdo pucne a dělá, že to já nic to gauč z kterého se zvedám nebo venku člověk dělá, že to byl zvuk podrážek. Já osobně rozděluju prd na Dušana a Ruprechta. Jak už název napovídá Dušan je takový tichošlápek, který není opravdu slyšet za to je intenzivnější, co se puchu týče. Za to Ruprecht je poctivý prd, který velmi dobře slyšet naopak puch je kolikrát slabší než u Dušana. Dušan se dá docela dobře aplikovat venku, aniž by si toho nikdo všiml, tedy v případě když je příznivý vítr. Zde však situace vyžaduje, aby to člověk odhadl, že se bude jednat opravdu o Dušana a pokud se to zvrtne k Ruprechtovi, tak nezbývá nic jiného než to maskovat už zmíněným šoupáním podrážky o zem.
Mám partu kamarádu (samí kluci), kde se takové téma řešilo hodně často ani ne tak téma prdící, ale spíš kakací a je opravdu velmi milé, jak jsou si lidé v tomhle blízcí a řeší podobné problémy. Myslím, že snad každému se stalo, že by dal království za záchod. Jeden z kamarádů vždy říká, že mu dává tělo vždy tři upozornění, že se to blíží a po třetím upozornění už zadek nezajímá, že máte stále kalhoty na sobě a koná. V jeho třinácti letech, když zrovna pobíhal venku, přišly tyto tři upozornění ve velmi krátkých intervalech za sebou. Snažil se doběhnout domů na záchod, to se však nepodařilo a bláto bylo na hřišti ještě dobrých 500 metrů od baráku. Byly to prý pekelné chvilky než s tou náloží doběhl domů. S touto nehodou se časem popral statečně a dnes na to s úsměvem vzpomíná. Z vlastní zkušenosti musím říct, že při těhlech akutních případech bývá nejzrádnější cílová rovinka. Mě už životní zkušenosti naučily mít vždy připravené klíče se správným klíčem v ruce protože tělo už ví, že za chviličku přijde úleva. Svěrače už přestávají pracovat a spoustu borců si vylámalo zuby právě na tomto momentu, kdy dobíhali domů nepřipraveni.
No aby to bylo spravedlivé a nepsala jsem jen o mých kamarádech zmíním se o mým největším trapasu. Bylo mi asi kolem sedumnácti osumnácti. Bylo léto a byli jsme na prázdninách tady nedaleko Jihlavy, kde máme chalupu. Zrovna byla pouť. Já jsem se líbila jednomu klukovi a on mě a zrovna probíhaly mezi námi námluvy. Já na posílení sebevědomí do sebe házela jednoho panáka za druhým, vlastně jsem pili oba, ale já na to vlastně nebyla vůbec zvyklá. Později jsem seděli na lavičce a schylovalo se k políbení alespoň myslím, protože jsem byla už pěkně piclá, no a tu mě začlo hučet v uších polil studený pot a já začla zvracet. Bohužel jsem pozvracela nohy i mému milému. Po téhle eskapádě jsem usoudila, že můžem přejít k tomu líbání podotýkám s tou mou poblitou hubou. Chlapec to nějak kulantně zakončil a doprovodil mě domů. Ráno když jsem se vzbudila a začal přemýšlet, tak bych se nejradši zakousla do stromu a dělala, že jsem větev. Bože ty telecí léta. Ještě teď když to píšu tak se stydím :-)
Taky máte rádi, když vám někdo vypráví o svých nedokonalostech nebo jaký trapas se jím stal. Já moc a to né, že bych byla nějak škodobilá, jen se mi moc líbí, když je taky trochu někdo nemožný jako já. Když už jsem minule nakousla kakací téma, tak bych na téhle vlně ještě minutku pokračovala. Třeba mě napadá když si někdo pucne a dělá, že to já nic to gauč z kterého se zvedám nebo venku člověk dělá, že to byl zvuk podrážek. Já osobně rozděluju prd na Dušana a Ruprechta. Jak už název napovídá Dušan je takový tichošlápek, který není opravdu slyšet za to je intenzivnější, co se puchu týče. Za to Ruprecht je poctivý prd, který velmi dobře slyšet naopak puch je kolikrát slabší než u Dušana. Dušan se dá docela dobře aplikovat venku, aniž by si toho nikdo všiml, tedy v případě když je příznivý vítr. Zde však situace vyžaduje, aby to člověk odhadl, že se bude jednat opravdu o Dušana a pokud se to zvrtne k Ruprechtovi, tak nezbývá nic jiného než to maskovat už zmíněným šoupáním podrážky o zem.
Mám partu kamarádu (samí kluci), kde se takové téma řešilo hodně často ani ne tak téma prdící, ale spíš kakací a je opravdu velmi milé, jak jsou si lidé v tomhle blízcí a řeší podobné problémy. Myslím, že snad každému se stalo, že by dal království za záchod. Jeden z kamarádů vždy říká, že mu dává tělo vždy tři upozornění, že se to blíží a po třetím upozornění už zadek nezajímá, že máte stále kalhoty na sobě a koná. V jeho třinácti letech, když zrovna pobíhal venku, přišly tyto tři upozornění ve velmi krátkých intervalech za sebou. Snažil se doběhnout domů na záchod, to se však nepodařilo a bláto bylo na hřišti ještě dobrých 500 metrů od baráku. Byly to prý pekelné chvilky než s tou náloží doběhl domů. S touto nehodou se časem popral statečně a dnes na to s úsměvem vzpomíná. Z vlastní zkušenosti musím říct, že při těhlech akutních případech bývá nejzrádnější cílová rovinka. Mě už životní zkušenosti naučily mít vždy připravené klíče se správným klíčem v ruce protože tělo už ví, že za chviličku přijde úleva. Svěrače už přestávají pracovat a spoustu borců si vylámalo zuby právě na tomto momentu, kdy dobíhali domů nepřipraveni.
No aby to bylo spravedlivé a nepsala jsem jen o mých kamarádech zmíním se o mým největším trapasu. Bylo mi asi kolem sedumnácti osumnácti. Bylo léto a byli jsme na prázdninách tady nedaleko Jihlavy, kde máme chalupu. Zrovna byla pouť. Já jsem se líbila jednomu klukovi a on mě a zrovna probíhaly mezi námi námluvy. Já na posílení sebevědomí do sebe házela jednoho panáka za druhým, vlastně jsem pili oba, ale já na to vlastně nebyla vůbec zvyklá. Později jsem seděli na lavičce a schylovalo se k políbení alespoň myslím, protože jsem byla už pěkně piclá, no a tu mě začlo hučet v uších polil studený pot a já začla zvracet. Bohužel jsem pozvracela nohy i mému milému. Po téhle eskapádě jsem usoudila, že můžem přejít k tomu líbání podotýkám s tou mou poblitou hubou. Chlapec to nějak kulantně zakončil a doprovodil mě domů. Ráno když jsem se vzbudila a začal přemýšlet, tak bych se nejradši zakousla do stromu a dělala, že jsem větev. Bože ty telecí léta. Ještě teď když to píšu tak se stydím :-)
Komentáře
Okomentovat