Dva pět devět

Tak už si zase na mě pomalu lehá medvěd. Nejvíc se to odráží v tom, že koukám na Fílu, jak si hraje a nutím se do toho, abych mu šla něco ukazovat, popisovat nebo u jídla něco vyprávěla. Tak nevím jestli je to nástupem podzimu a jde na mě zimní spánek nebo už mi trochu leze na mozek ta mateřská. Po stopadesátýdevátý opakování básničky koulela se brambora nebo paci paci si říkám, že už s tím musím lízt na nervy i malýmu.

Právě si říkám, že by se mi moc hodilo být bohatá a mít ten domek, kde bysme mohli hrabat listí nebo špehovat sousedy, prostě mít takovej výběh. Zajímalo by mě, co tady celou zimu teď budeme dělat. Zbývá pár možností. Buď začnu po nocích aktivně pít a přes den budu střízlivět, tudíž mi nezbyde na nic jiného energie a nebo se odstěhujeme přes zimu někam do teplých krajin a nebo přihlásím malýho do kroužku malý jaderný fyzik nebo něco obdobného a nebo, což je nejpravděpodobnější, se naučím set nových a neohraných básniček.

Někdy si říkám, že si musí Filda chudák taky doma povzdechnout. Jelikož nemůže pít rozmrazovač na zámky a nemůže ani olizovat vaničku od masa vytaženou z koše, nemůže rozhazovat věci z koše a vyjídat zbytky jídla, nemůže kartáčkem na zuby čistit záchod,  květináče, zem nebo uši našeho psa. Nemůže házet ovladač, mobil ani žádnou jinou podobnou krabičku do psí misky na vodu a ani tu vodu nemůže pít nebo jí na sebe lejt. Granule jsou též pro pejska. Nemůže štelovat kabely za televizí, nemůže tahat za žaluzie, nemůže vyhrabávat hlínu z květináče, nemůže vytahovat kabely ze zásuvek nemůže tahat psa za uši, ocas,packy a buh ví, za co všechno.....  Někdy ho napadne taky něco normálního :-) Bože ať už je jaro.